CZ/EN

Aktuality

Rozhovor v Lidových novinách s prof. Michaelem Valáškem

Publikováno: 18. 04. 2016

Pěstujme v našich inženýrech tvořivost

Lidové noviny, 16. dubna 2016, 14.21, PRAHA, Martin Rychlík, http://www.lidovky.cz/


Nesmíme zemřít ekonomickou, ale ani ekologickou smrtí, varuje profesor Michael Valášek, děkan Strojní fakulty ČVUT

„Nejmechatroničtější výrobek je automobil. I kličku u okna už řídí elektronika,“ říká guru české mechatroniky čili oboru, který spojuje mechanickou funkčnost strojů s inteligentním, počítačovým řízením, což přináší četné synergie.


M. Rychlík: Minulý týden vzlétl ultralehký letoun UL-39 Albi, podobný stroji Albatros, jehož vývoj zajišťovali také studenti vaší fakulty – a to i desítkami jimi zpracovaných diplomek.

M. Valášek: Vzniklo na tom 150 diplomových prací a čtyři disertace. Potěšilo mne to velice, z řady důvodů. Ukázali jsme, že s českým průmyslem umíme vytvářet inovace, jež mají potenciál uplatnění na mezinárodním trhu. Jak komerčně, tak z hlediska nového konceptu. Naše letadlo má nejméně dvě nové věci: je celé z kompozitů a má nestandardní pohon. Přitom je s ním možné létat na amatérský průkaz jako s ultralightem, avšak s něčím, co je designově a zážitkově dost jiné. Letoun poslouží i jako levný prvotní výcvikový prostředek pro vojenské piloty, kteří by mohli pokračovat dál ke stíhačkám.

M. Rychlík: Není to tedy čistě akademická práce, ale dlouhodobá spolupráce s firmami... To je asi pro Strojní fakultu ČVUT zvláště typické, ne?

M. Valášek: Ano, samozřejmě. My můžeme klidně postavit akademický experiment, ale tohle není ten případ. Je to skutečná inovace; vyvinuté a do výrobku převedené věci. Jihlavan jej bude ostatně ve Friedrichshafenu na největším veletrhu pro ultralighty představovat. Vyplývá z toho velká otázka: kdo má být profesorem na vysoké škole? Třeba autor tohoto projektu, jenž má titul Ph. D., ale ještě není habilitován, umí studentům zprostředkovat, jak vypadá vývoj reálného letadla v praxi! Takže se ptám, kdo je pro studenty na inženýrské škole důležitější? Jestli takováto osoba, anebo někdo, kdo bude generovat úžasné články s mnoha citacemi, ale budou otištěny mimo ČR, neosloví český průmysl a nepomohou ke konkurenceschopnosti ČR, aby naše firmy přežily. Mým řešením je to, co kolegům stále říkám – musíte mít „koláč“: výuku, základní výzkum, aplikovaný výzkum, spolupráci s průmyslem i propagaci. Každý umí něco jiného, ale na ústavu musí být zastoupeno vše.
M. Rychlík: Letadlo není první takto populární počin, měli jste už i „formuli“.
M. Valášek: Letadla a auta logicky lákají; z vnějšího pohledu jsou to nejatraktivnější věci na strojařině, ale ta je hrozně široká. Pochází od slova stroj, už někdy od průmyslové revoluce, ovšem je nesmírně moderní a významná. Proč? Cokoliv dnes chcete profesionálně vyrobit, musíte vyrobit na strojích – tedy metodami strojařiny. Buď ve velkých sériích na strojích, abychom si to mohli všichni dovolit, nebo vyrábím něco, co je unikátní – Hubbleův teleskop či urychlovač pro CERN –, a musím mít superšpičkové vybavení... Je to opravdu cokoliv, třeba tady od toho smartphonu (bere jej do ruky): navrhne ho elektronik, lidé na software, fyzik, ale konstrukci a hlavně výrobu musí nakonec zajistit strojař... To platí i pro roboty.
M. Rychlík: Bez výkonných strojů bychom byli nahraní... A náš průmysl také.
M. Valášek: Rád tvrdím, že my stojíme za jakýmkoliv průmyslem. Když vezmete jakoukoliv výrobu – chemickou i potravinářskou –, vše stojí na strojích, které jim vyrobíme. Chemici vymyslí procesy, ale zařízení vyvineme zase my. Ta šíře pokrývá naprosto vše v moderní společnosti. Jestliže se říká, že čtyřicet procent HDP v Česku vytváří průmysl, já k tomu přičítám ještě to, že 56 procent činí služby včetně těch pro průmysl, takže když vezmu odhadem polovinu, jste na šedesáti procentech, co dělá průmysl pro ČR. Amy jsme důležití proto, abychom dodali absolventy a byli zdrojem inovací pro průmysl.

M. Rychlík: S jakými firmami máte největší spolupráci, nebo jich je „nepočítaně“?

M. Valášek: Jsou to skutečně stovky firem. Stovky. Škoda Auto, Honeywell, GE Aviation, chemický průmysl... Těžko vybírat jen někoho.

M. Rychlík: A co z kateder na vaší fakultě, která je v tomto směru nejaktivnější?

M. Valášek: Asi nejrozvinutější ve spolupráci s průmyslem je Ústav automobilů, spalovacích motorů a kolejových vozidel – vždyť vedle automobilů jsme i Mekkou tramvají. A Škoda Transportation, s níž máme mnoho kontraktů, vyhrává i tendr na lokomotivu pro Deutsche Bahn. To je obrovský úspěch. Druhý segment jsou obráběcí stroje, což je Ústav výrobních strojů a zařízení. Pak celý segment Ústavu energetiky, procesní technika, výrobní linky a tak.

M. Rychlík: Když jsme si před sedmi lety povídali pro byznysový týdeník Euro, říkal jste, že české firmy jsou konzervativní a málo riskují, že jsou opatrné v zavádění hi-tech. Platí to?

M. Valášek: Stále to platí. Jenže jsem k tomu pokornější. Je to kritika, ano, ale vyvinout něco nového a umět to prodat je úplně jiná disciplína. Ne že bychom to neměli posílit, abychom to uměli více uplatnit či byli sebevědomější, to jistě, ale mám respekt, takže nebudu kritizovat firmu, že něco nepoužila. Loni jsme podali patentovou přihlášku na koncept obráběcího stroje, který by měl pomoci vícevřetenovým automatům. Vznikla na to bakalářská práce, jež vzala reálný obrobek a ukázala dobu výroby nového a původního postupu. Ukázalo se, že patent má potenciál 75 procent zvýšení produktivity stroje! To je v naší branži něco nevídaného, neboť třeba spotřeba energie klesla za padesát let asi o polovinu. Za půlstoletí! Takže jsme opravdu schopni přinést vysoce inovativní věci. Tím chci říci, že inovace tu jsou, ale jejich přechod do reálné výroby nebývá jednoduchý. Musíme mít všetečné otázky; sázím hodně na inovační brainstorming, kdy se setkají zástupci z firmy s lidmi od nás, povídáme si, co řeší oni, co my, a sledujeme i trendy. Výsledkem bývají náměty pro spolupráci.

M. Rychlík: Jak to dopadlo s vaším mechatronickým podvozkem pro nákladní vozy? Zájem měl MAN, podvozek měl šetřit silnice... Posunulo se to?

M. Valášek: Neposunulo. Selhal de facto stát. Ten vybírá silniční daň, z níž má opravovat vozovky, ale pokud nenabídne úlevu těm, kdo mu silnice šetří, tak kdo by do podvozků investoval peníze navíc? Musím říci, že to nebylo jen na úrovni Česka, ale i Evropské unie.

M. Rychlík: Kdyby to bylo nějak bonifikováno, myslíte, že by se řešení ujalo?

M. Valášek: Stačilo by relativně malé daňové zvýhodnění, jež by se operátorům za pár let načetlo a vyplatilo... Vše zůstalo jen ve fázi prototypu bez uplatnění.

M. Rychlík: Jak si vedete v patentech?

M. Valášek: Patentujeme hodně. Nemám teď celkový přehled, ale osobně mívám každoročně tak pět patentů, další lidé také. Nejdeme tedy jen po top vědeckých článcích. Slyšel jsem nedávno rozhovor s významným českým vědcem, který říkal: „Když chcete mít ve vědě úspěch, musíte si najít zajímavé a nové téma.“ Ale já nevím, jestli my, strojaři, máme hledat úplně nové téma. Myslím, že máme hledat i tradiční témata, která uspokojí lidské potřeby, pomohou nám, abychom na jedné straně nezemřeli „ekonomickou smrtí“, když firmy nebudou schopny na globálním trhu prodávat své produkty, a za druhé neumřeli „ekologickou smrtí“ – abychom se tu neudusili. Nejde říci, že ekologii vyřešíme tím, že zastavíme průmysl. Ne. Jde o to, udělat jej lepší. Potřebujeme více inovací, lepší inženýrství a studenti musejí být vedeni k etice a odpovědnosti. Věda zkoumá, co bylo stvořeno na Zemi, ale inženýrství vytváří artefakty pro uspokojení lidských potřeb, v čemž tkví i jeho obrovská humanistická dimenze...

M. Rychlík: Je otázka, jestli si všichni technici uvědomují takový přesah jako vy.

M. Valášek: Všichni ne. Souvisí s tím naše připravovaná Vize strojní fakulty 2020, kdy chceme spustit revoluční změny ve výuce: aktivaci a motivaci studentů, koexistenci moderních forem výuky s tradičními, ale vždy s důrazem na kreativitu. Myslím totiž, že se studenty, kteří k nám přicházejí, musíme mluvit o kariéře inženýra jako zaměstnance nebo podnikatele. Dát jim bližší představu, co to vlastně je a také bude. Přidat výukové postupy, které jdou i do podnikání, jak se mají na trhu chovat, vytěžit to, nač mají vlohy, jak mají růst coby osobnosti... K tomu patří přednášky o podstatě inženýrství, spolu se zodpovědností a s etikou. Třeba řešit i to, jak je připravit na odolnost vůči takové korupci. Přijdou pak do praxe jako zkušební technici, mají někde dávat razítko, ale budou vystaveni svodům, úplatku. Musejí předem vědět, co může nastat a jak to řešit.

M. Rychlík: Aby byli zodpovědnými občany?

M. Valášek: Podstatou vysokého školství není poskytnout někomu benefit na trhu. Podstatou je, že si společenství lidí platí vysoké školy, aby vychovaly elitu, která umožní přežití. Elitu čili vůdce, kteří jsou nezbytní ve všech oblastech: potřebujeme elitní lékaře, právníky, novináře, politiky, inženýry... Všechny profese, které v klíčovém okamžiku vezmou zodpovědnost na sebe a povedou stát. Proto bychom si měli z daní platit vysoké školy a připravit vedení; jinak dopadneme špatně. Elita je řehole. Musíme umět skloubit akademično, historii i současnost univerzit. Máme „vyšší princip univerzitní“, ale přitom se musíme chovat jako komerční firma. Máme i sedm funkcí: výuku, výzkum, transfer technologií, ale také prodej patentů a spin-off, objektivní poskytování znalostí jako zpětné vazby společnosti, získávání lidí a funkci sociálního tmelu – kultivaci v regionu.

M. Rychlík: Plánujete tedy „koncepci“ společensky odpovědnějšího inženýrství?

M. Valášek: Ano, s důrazem na tvořivost. Někteří lidé mi říkali, že kreativita je jen záležitostí umělců, na což jsem odpovídal tím, co úžasného se tu vytváří. K tomu bychom měli studenty vychovávat, aktivovat je... Hned na počátku předmětu jim klást otázku, co dělat, abychom z toho měli všichni co nejvíc. Ne že si jen odučím semestr, ale že aktivitou sami přispějí ke zlepšení! Něco si mohou přečíst, něco se dozvědí v online kurzech MOOC a cosi je sdělitelné jako tacit knowledge, jedině příkladem. Chceme jít hlouběji i do středních škol: podporovat technickou gramotnost, nabídnout témata a mentoring. Už dnes nabízíme návštěvy „Zajímá tě, co je uvnitř?“. Studenti mohou rozebrat vrtačku, co je v ní převodů, klimatizaci, cokoliv. Nabízíme to průmyslovkám i gymnáziím. A uvažujeme o spuštění „technické olympiády“.

M. Rychlík: To je přípravka a pregraduální vzdělávání. Odepisoval jste na můj článek, že v USA a biomedicíně je již „předoktorováno“ lidmi s Ph. D. Vy ale tvrdíte, že u nás a v technických oborech je doktorů málo– a měli bychom si vzít příklad z Německa. Proč?

M. Valášek: Můžeme se vrátit k našemu letadlu: kdo studenty lépe připraví? Ten, kdo je profesor na vysoké škole bez praxe, anebo člověk z praxe? Beru, že profesor musí mít vědeckou průpravu a zkušenost s publikací článků, když k tomu má vést studenty. Musí to však být zmíněný „koláč“, něco, po čem se teď tak volá, že by měli učit i experti z praxe. To je však problém, pokud by neměli hotové doktorské studium, což je vlastně výchova pro vědeckou činnost.

M. Rychlík: Takže ti „mimořádní profesoři“, jak se říká, by měli nejméně Ph. D.?

M. Valášek: Přesně tak. Německá cesta je zajímavá, protože tam vyprodukují doktory s Ph. D, kteří míří do praxe. Fungují tak, že velké firmy jimi mají celá svá vývojová oddělení „osázená“, píší tam i články a přinášejí schopnost inovace a poznatků... A později, třeba z pozice šéfa vývoje BMW či Airbusu, se klidně mohou kolem padesátého roku vrátit na vysokou školu a být profesorem. Nedávno jsme díky výzvě operačního programu pro excelentní týmy sháněli profesora ze SRN. Jeden doporučený měl velmi nízký H-index, neměl jakoby v publikacích a citacích moc co říci, ale strašně si jej v Německu považovali, protože cokoliv vymyslí, se v průmyslu opravdu použije.

Michael Valášek (60). Od roku 2014 je děkanem Fakulty strojní ČVUT. V roce 1992 se habilitoval v oboru mechanika těles. Profesorem je od r. 1997. Získal Humboldtovo i Fulbrightovo stipendium, působil tak na univerzitách ve Stuttgartu a v americkém Connecticutu. Na pražské, brněnské i liberecké technice zakládal obor mechatronika. Je spoluautorem mnoha studií se stovkami citací. Má přes čtyři desítky českých i mezinárodních patentů. Za svou činnost obdržel v roce 2003 prestižní ocenění Česká hlava – invence.