Aktuality

Nedávno se vrátil z Hočiminova Města Ing. Nguyen TUNG, CSc. absolvent Fakulty strojní ČVUT v Praze, kde se zúčastnil setkání vietnamských spolužáků z fakulty. Předal jim aktuální materiály o fakultě, propagační předměty a informoval o přijetí u pana proděkana Doc. Ing. Jana Halamy, Ph.D. Měli velikou radost, že také fakulta nezapomněla na své bývalé studenty a kromě osobních rozhovorů vzpomínali hodně na Prahu, na fakultu a na poznávání naší země. V rozhovorech často projevovali velmi přátelský vztah s pocity jakéhosi vděku k naší zemi a našim lidem.

Pane inženýre TUNGU, proč zmiňujete vděčnost?

Má to historické opodstatnění. Již v době boje proti francouzským kolonizátorům za nezávislost v letech 1945 až 1954 Československo poskytlo desítkám vietnamských studentů stipendia, aby mohli studovat na Fakultě strojní ČVUT nebo na jiných vysokých školách. Prvním vietnamským absolventem strojní fakulty ČVUT byl Ing. DO Dai Loc, který po promoci dlouho pracoval v ČKD Praha a po návratu do vlasti se stal napřed ředitelem v té době největšího strojírenského podniku v Severním Vietnamu a poté náměstkem ministra strojírenství a hutnictví. Po historické porážce francouzského kolonializmu v Dien Bien Phu v roce 1954, následovalo uzavření Pařížské dohody. Vietnam se rozdělil na severní Vietnamskou demokratickou republiku a Jižní Vietnam, kde už měli hlavní slovo Američané, kteří vystřídali poražené Francouze. Během období rozděleného Vietnamu i po sjednocení země v roce 1975 a dále do roku 1989, Československo ročně poskytlo vládní stipendia desítkám mladých Vietnamců, aby mohli studovat na vysokých školách v Praze, v Bratislavě a dalších městech. Vietnam počítal s tím, že po dlouhodobé válce bude muset vybudovat těžký průmysl, proto v tomto období posílal vybrané absolventy středních škol na studii hlavně na ČVUT, především na Fakultu strojní. Československá pomoc ve výchově odborníků pro Vietnam byla nezištná a velmi efektivní.

Jak tito absolventi strojní fakulty uspěli po návratu do Vietnamu?

Lze tvrdit, že absolventi Fakulty strojní ČVUT v konkurenci s ostatními absolventy jiných strojních fakult výborně uspěli a svým způsobem přispěli k vybudování strojírenství a hutnictví ve Vietnamu. Někteří se vypracovali na pozice docentů a profesorů. Ing. TRAN Lum,CSc., jeden z prvních absolventů strojní fakulty, vynikající konstruktér, se postupně stal ministrem strojírenství a hutnictví Vietnamu. Musím také vyzdvihnout mého vrstevníka, spolužáka z Domova vietnamských dětí v Chrastavě a Střední průmyslové školy v Jičíně, absolventa Fakulty strojní ČVUT, Ing. NGUYEN Xuan Chuan, CSc. Byl to vynikající absolvent s červeným diplomem, mohl být špičkovým odborníkem v oboru, ve kterém studoval, ale byl pověřen politickou funkci náměstka ministra strojírenství a hutnictví. Podle kádrové politiky musel tento vzdělaný člověk, odborně i jazykově vybavený jít do důchodu už v době, kdy byl ještě plný síly a elánu, aby se jeho místo uvolnilo někomu mladšímu. Byl prvním předsedou Společnosti vietnamsko-českého přátelství a tato funkce mu zůstala i po odchodu do důchodu. Při jízdě motocyklem na golf bohužel skonal po střetu s nákladním vozem. Zanechal po sobě dva syny – inženýry vystudované v Jižní Koreji. Kvůli nedostatečným materiálně technickým zázemím pro uplatnění v oboru, musely desítky vietnamských absolventů Fakulty strojní ČVUT najít uplatnění mimo obor, například v diplomacii, zpočátku jako tlumočníci a postupně se vypracovali na post prvního tajemníka nebo radu na vietnamském velvyslanectví v Praze i jinde anebo v politice. Například Ing. BUI Duc Lai, vynikající absolvent Fakulty strojní ČVUT, se postupně vypracoval na post zástupce vedoucího Organizačního oddělení vládnoucí strany, což odpovídá pozici náměstka ministra. Mladší absolventi Fakulty strojní ČVUT, mezi nimiž i 31 absolventů z let 1969-1976 (viz fotografie) se také odborně uplatnili ve své vlasti, dosáhli na posty ředitelů odborů na předsednictvu vlády či na ministerstvech, někteří se stali armádními a policejními důstojníky. Jiní pomohli vybudovat místní, provinční průmysl, a když zákony dovolily, někteří soukromě podnikali v oblasti strojírenství. Bohužel někteří absolventi z fotografie už zemřeli, většina z nich je už v důchodu, ale alespoň jednou za rok se sejdou u českého dováženého piva a vzpomínají na studentský život, na fakultu, na učitele a spolužáky v dalekém Česku.

Vybrali si sami před odchodem do Československa Fakultu strojní?

Kromě několika výjimek, v té době rozhodovaly o všem kompetentní orgány vietnamského Ministerstva vysokého a středního vzdělání. Určily, do jakých zemí mladí Vietnamci pojedou i jaké obory budou studovat. Kritériem výběru bylo nejen úspěšné ukončení dvanáctiletky, tedy gymnázia, ale i dosažení nejlepších známek ze zkoušek pro uchazeče ke studii v zahraničí. Ti nejlepší byli posláni do SSSR, NDR a Československa, tyto země měly v té době vyspělý průmysl. Co se týče studijních oborů, nejlepší byli vysláni na vysoké školy technického směru. Vietnamští studenti Fakulty strojní ČVUT byli toho vědomi a snažili se takové důvěře být hodni. Z mých 31 spolužáků jen dva museli opakovat ročník, protože věnovali více času posilování než studování a jen jeden musel přestoupit na vysokou zemědělskou školu v Suchdole. Ostatní získali diplomy strojního inženýra po pětiletém, velmi těžkém studiu na fakultě a po více jak šestiletém pobytu v Československu, protože rok se učili česky jako přípravu na studium na vysoké škole.

Kolik spolužáků zůstalo po promoci v Československu?

Všichni hned odjeli domů. Byli vysláni na náklady vietnamského státu, stipendia dostali od československé vlády jako pomoc vietnamskému lidu. Vietnam byl ještě ve válce, většinu z nich doma čekali rodiče, sourozenci a přátelé. Proto dá se říci, že nikdo neměl v úmyslu zůstat trvale v Československu a i kdyby někdo z nich chtěl ilegálně tady zůstat nebo utéct na Západ, na žádost vietnamského velvyslanectví by ho policisté ihned zatkli, poslali na náklady Československa domů a tam by dostal další trest. Když na základě mezivládní dohody o pracovnicích, Vietnam posílal do Československa stovky, až tisíce dělníků na práci, přijelo s nimi také mnoho absolventů vysokých škol z Československa v roli tlumočníků. Několik inženýrů z fotografie bylo také mezi nimi, dva z nich nyní trvale žijí v ČR a třetí trvale žije v NSR, kde má restauraci. Myslím si, že je škoda pro Vietnam i Československo, že novopečení vietnamští inženýři v té době museli ihned po promoci odjet domů. Měli tu zůstat a na nějakou dobu pracovat ve zdejších strojírenských závodech, získat praxi a zkušenosti a ty pak uplatnit ve své vlasti jako už zmíněný Ing. DO Dai Loc, který byl ve Vietnamu uznávaným technologem s praxí z ČKD Praha.

Jak vycházeli vietnamští studenti strojní fakulty s pedagogy, spolužáky a občany tehdejší Československa?

Od spolužáků nejen české, ale všech národností jsme nikdy nezaznamenali žádné xenofobní jednání, spíše projevy zájmu o navázání styků. A pedagogové byli všichni skvělí. Na Fakultě strojní měl v té době na starost zahraniční studenty docent Valenta. Často se s námi scházel, řešil v pohodě všechny naše přání a prosby. Neměli jsme žádné problémy ani s pracovníky kolejí a menz. Státní orgány, včetně policejních se v té době chovaly k vietnamským studentům velmi vstřícně a s porozuměním, možná kvůli tomu, že Vietnam byl v té době ve válce. Na vietnamské ambasádě v Praze tehdy existovalo oddělení pro řízení vysokoškolských studentů a toto oddělení nás mělo na starost. Sami jsme často měli poradu o našem studiu a o situaci v daleké vlasti. Nikdo z nás nedělal problémy na kolejích, ani nekouřil a nikdo nebyl na základě rozhodnutí ambasády poslán předčasně domů. Když se po letech sejdeme, často si vzpomínáme na Vánoční posezení organizované vedením ČVUT s rybí polévkou, řízkem a bramborovým salátem. A když přišel náš největší svátek Nový lunární rok zvaný Tết, naši čs. spolubydlící na kolejích nám půjčili tehdy velmi známý Klub 7, abychom mohli sami vařit naše jídla, a pak jsme pozvali také naše československé kamarády k oslavě po našem.

Pane inženýre, z vašich odpovědí je vidět, že máte přehled o vietnamských absolventech naší fakulty. Můžete také něco povědět o sobě, když jste také naším absolventem?

Já jsem výjimka, stejně jako pár dalších absolventů Fakulty strojní ČVUT. Totiž v roce 1956, dva roky po rozdělení Vietnamu, na základě dohody mezi vládami, poslali nás, 100 dětí ve věku od 6 do 13 let, pocházející ze všech oblastí Vietnamu, se dvěma učiteli a jednou učitelkou vlakem přes Peking, Mongolsko a Moskvu do Prahy. Jeli jsme 15 dní a nocí. Učitele jsme nazývali strýcem a tetou, i když nikdo s nimi nebyl příbuzný. Jel s námi také starší bratr, který se v Praze oddělil a po roce výuky češtiny nastoupil na Fakultu strojní. Je to Ing. TRAN Lum,CSc., bývalý ministr strojírenství a hutnictví, o kterém jsem se už zmínil. Nás a dva naše učitele a učitelku pak odvezli autobusem do Chrastavy u Liberce. V tehdejším Domově vietnamských dětí jsme žili, léčili se a učili se českému jazyku a dalším předmětům základního vzdělání v češtině. Naši učitelé nás učili vietnamštinu, vietnamský dějepis a zeměpis. Bylo to velmi moudré rozhodnutí vietnamské strany, neboť díky tomu ovládáme dnes dobře svou mateřštinu a známe historii i zeměpis své země. V roce 1959 se situace v Severním Vietnamu zlepšila a všechny děti, které Vietnam poslal do SSSR, NDR a Československa se vrátily domů. Z těch 100 dětí z Domova vietnamských dětí v Chrastavě ale na základě prospěchu a znalosti českého jazyka nechali 10 kluků a 5 dívek, aby studovali v Československu střední školu. Do Střední průmyslové školy v Jičíně poslali 7 kluků a mezi nimi byl jsem i já. Dostali jsme 500,-Kč/měsíc na všechno, spali jsme na internátu školy po deseti, z nich byli tři patnáctiletí Češi, tedy mladší než my. O prázdninách nám vedení průmyslovky zajistilo poznávací výlety po celém Československu. Kromě výletů jsme pomáhali o prázdninách v JZD česko-vietnamského přátelství v Kačině. Chodili jsme také na taneční, pak na čaje, tehdejší diskotéky, spolu s českými kamarády. Stále si pokládám za čest, že v roce 1960 já a kamarád HUYNH Dinh Thao s dalšími čs. vybranými spolužáky jsme se mohli zúčastnit spartakiády a vystoupili na Strahově se skladbou s názvem „Mládí,Krása,Síla“. Byly to pro nás krásné roky, často na něj vzpomínáme, dodnes mám pořád kontakty s bývalými českými spolužáky z průmyslovky a bohužel, už jsem byl na pohřbu jednoho českého kamaráda z internátu a také dalšího českého kamaráda, se kterým jsem seděl čtyři roky v lavici. Z těch našich 7 průmyslováků získali postupně 4 diplomy Ing. na strojní fakultě ČVUT. Byl to Ing. NGUYEN Xuan Chuan,CSc. o kterém jsem se už zmínil, dále Ing. TRAN Xuan Dam, vynikající absolvent s červeným diplomem a podle mě asi nejchytřejší z nás, ale kdyby studoval matematiku či fyziku by určitě dosáhl vyšších ocenění. Během studia na Strojní fakultě vypracoval za pomoci dvou dalších studentů, BUI Duc Lai a NGUYEN Xuan Chuan první česko-vietnamský slovník, který mnozí ještě používají. Dodnes, kdy mu už je 80, píše a mluví česky bezchybně, zná také jiné jazyky. Oženil se až po padesátce, ale stačil vychovat syna a dceru a poslat je studovat vysokou školu do Finska. Po promoci se syn oženil s Finkou vietnamské národnosti a manželé trvale v této zemi žijí a pracují. Zatím svobodná dcera našla po promoci uplatnění v NSR. Tito dva kamarádi přestoupili na Fakultu strojní ČVUT již po třetím ročníku průmyslovky. Třetí z nás, Ing. TRUONG Cong Nhan, získal inženýrský diplom na Fakultě strojní fakultě ČVUT později, neboť po maturitě odjel domů pracovat a pak se znova vrátil studovat Fakultu strojní. Byl vedoucím technického oddělení v akciové společnosti na výrobu stavebních materiálů, kde byl další průmyslovák z Jičína, Ing.NGUYEN Tri Doan, předsedou představenstva. Vysokou vystudoval doma, jeho otec nechtěl, aby se vrátil znova do Československa studovat. Bohužel oba jsou už po smrti. Kamarádovi NGUYEN Tri Doanovi jsem z Prahy zařídil, aby mu jeden mnohem mladší absolvent Fakulty strojní věnoval ode mne věnec, a když umřel kamarád TRUONG Cong Nhan, byl jsem na pohřbu osobně, neboť v té době byl jsem ve Vietnamu. Další, který byl s námi 4 roky v Jičíně je Ing. HUYNH Dinh Thao. Pocházel, stejně jako NGUYEN Tri Doan, TRUONG Cong Nhan a já, z jižního Vietnamu a jsme o 2 roky starší než spolužáci ze Severu, protože po přechodu na Sever jsme museli opakovat třídu a v Chrastavě jsme zas opakovali stejnou třídu, do které jsme chodili už v Jižním Vietnamu. Titul Ing. kamarád HUYNH Dinh Thao získal doma na vojensko-technickém institutu. Pracoval pak dlouho na Lidovém výboru v Hočiminově Městě, v důchodu si postavil buddhistický chrám a denně se modlí. Z těch 7 jen kamarád PHAM Quang Ngoc po maturitě už nechodil na žádnou vysokou školu a většina aktivního věku pracoval až do důchodu jako tlumočník na Slovenské ambasádě v Hanoji. Byl chytrý, ale strojařina nebyla pro něho, kdyby studoval jazyky, mohl by dosáhnout hodně vysoko. Co se tyče mne, po maturitě v roce 1963 jsem odjel domů pracovat napřed jako dílenský technik v jednom malém strojírenském závodě v Hanoji, pak jako konstruktér přípravků v konstrukčním oddělení ředitelství hanojského průmyslového centra. V roce 1967 začali Američané bombardovat Hanoj a vedení hanojského průmyslu se rozhodlo evakuovat stroje a zařízení do jeskyně v pralese asi 50 km od Hanoje (v okrese Luong Son,provincie Hoa Binh). Přihlásil jsem se do této akce a asi rok jsem spolu s dalšími techniky a dělníky připravovali podmínky pro umístění strojů a zařízení do jeskyně. Pak mne poslali do speciální školy pro přípravu dělníků a středoškoláků ke studii v zahraničí. Po úspěšné zkoušce, roce 1969, to je šest let po opuštění Československa a ve věku 28 letech, jsem jel s dalšími absolventy středních škol vlakem do Prahy studovat Fakultu strojní ČVUT. Po druhém ročníku jsem přestoupil na obor Ekonomiky a organizace strojní výroby, vedeným prof. Ing. Františkem Brabcem, DrSc. Po úspěšném ukončení vysokoškolského vzdělání v září r. 1974, na základě výsledků studia a doporučení prof. Brabce jsem nakrátko odjel domů a brzy se vrátil na postgraduální studium. Diplom kandidáta věd v oboru ekonomika strojírenství jsem získal v květnu 1978. Po návratu do vlasti v roce 1978 mi zpočátku předělili místo v odboru rozvoje a mezinárodní spolupráce na ministerstvu strojírenství a hutnictví. Tam jsem pracoval nejdéle, pak jsem přešel do Hočiminova města pracovat na ředitelství sdružení závodů elektroniky patřící tomuto ministerstvu. Do té doby jsem byl sekretářem a tlumočníkem v jedné osobě v tzv smíšené vietnamsko-československé komisi pro spolupráci ve strojírenství a v elektronice. Poté rok jsem byl zástupcem ředitele podniku pro vývoz v provincii Dak-Laku, centru kávovníků. Poslední má působiště ve Vietnamu byla státní organizace pro turistiku OSC v přímořském městě Vung Tau, 100 km jižněji od Hočiminova Města. Tam jsem dělal poradce generálního ředitele. Všude kde jsem pracoval, snažil jsem se navázat spolupráci s československými subjekty a i když jen v roli poradce či tlumočníka, myslím si, že jsem svým způsobem přispěl k oboustranné spolupráci. Díky tomu měly vietnamské závody v elektronice, které majitelé z Japonska opustily po sjednocení Vietnamu a v době přísného embarga od USA a jiných vyspělých států, mohly vyrábět tranzistory, kondenzátory a jiné komponenty pro československé elektronické závody a vietnamské strojírenské závody mohly na úvěr od československé vlády kupovat československé stroje a zařízení k modernizaci strojního parku. V letech, kdy jsem pracoval na ministerstvu a ve sdružení závodů elektroniky, byl jsem služebně velmi často v Československu a měl jsem stálé kontakty na svého školitele prof. Brabce a často jsem sešel v Praze také s některými spolužáky z VŠ i z průmyslovky v Jičíně. Po nástupu do poslední pracoviště ve Vietnamu jsem hned navrhoval generálnímu řediteli navázat spolupráci s JZD Slušovice a spolu pak založily společný podnik s názvem OTAS. V rámci této spolupráce jsem vedl jednu skupinu pracovníků na stáž do Slušovic, a když skončila, rozhodl jsem se na základě dekretu tehdejší vietnamské vlády rapidně snížit stav pracovníků státních organizací, podat generálnímu řediteli OSC Vung Tau, žádost o předčasný důchod.

Musím zde podotknout, že ekonomická situace ve Vietnamu byla v té době, více jak 10 let po sjednocení země, skutečně katastrofální. Hned po sjednocení země, vítězové změnili název státu na Vietnamskou socialistickou republiku (VSR) a začali vést zemi a jeho lid k tzv. socialismu. Pořád si myslím, že to bylo a je hlavní důvod, proč za 48 roků po sjednocení země Vietnam nemá metro ve 20milonovém Hočimonově městě ani v 10milionovém hlavním městě Hanoji a děti školního věku musejí platit školné i kupovat si učebnice. Ekonomiku Vietnamu v té době poškodily kromě embarga od poražených Spojených států také řízení ekonomiky vítězi ve dlouhodobé válce a způsobily, že celý vietnamský národ v té době musel těžce trpět. Ekonomiku země řídili v té době nejvyšší straničtí představitelé na cestě k tzv. socialismu usneseními a dekrety a nižší orgány musely plnit tyto rozkazy jako ve válce. Ministerstvo muselo v té době žádat vládu o příděl oceli a pak rozdávat závodům. Když jsem pracoval v provincii Dak-Lak, musel jsem jezdit autem tisíce km do Hanoje pro tzv. kvóty pro vývoz kávy přímo od náměstka ministra Ministerstva obchodu. Byl přísně zakázán tok zemědělských produktů mezi provinciemi a to způsobilo, že kg kávy v Hočimonově Městě tehdy stál 3x dražší než v Dak-Laku. Na deltě řeky Mekongu nevěděli co s rýží a v Dak Laku chtěl vedoucí krajský tajemník strany dát vysekat kávovníky, aby pěstovali maniok, protože rýži se tam nedaří, jinak by lidé trápil skutečný hlad. Tato doba centrálně řízené ekonomiky vítězi po dlouhodobé válce trvala déle, možná ještě dalších 10 roků a vytvořilo „pravidla“ pro podlézání, poskytování „dárků“ i „obálek“ atd. pro výše postavené, která vedla k rozsáhlé korupci na všech stupních řízení, kterou Vietnam musí ještě dlouho a hodně dlouho trpět.

Když jsem obdržel rozhodnutí o předčasném důchodu, hned jsem šel za prof. Brabcem, informoval jsem ho o situaci ve Vietnamu a požádal jsem ho, aby pro mě našel uplatnění v Praze. Doporučil tehdejšímu předsedovi ČSAV, aby mě vzal do Ekonomického ústavu ČSAV. Československá strana mi poskytla letenky pro manželku a dvě malé dcery, aby přiletěly za mnou. Zpočátku ministerstvo pro vědu mé rodině půjčilo byt v Letňanech, za nějaký čas EÚ ČSAV mi přidělil byt 3+1 v Radotíně. Plat vědeckého pracovníka stačil uživit celou rodinu, děti začaly chodit do ZŠ a školky. Během působení v EÚ i po změně politického režimu jsem psal studie pro kompetentní orgány, včetně pro MV ČR o vzniku a budoucnosti vietnamské komunity a také články do Hospodářských novin. V době působení v EÚ a v přechodném období k tržnímu hospodářství jsem organizoval také několik seminářů na půdě EÚ i Ministerstvu obchodu ČR s účastí mých bývalých spolupracovníků z Vietnamu a ředitelů závodů i nových podnikatelů z Československa s cílem udržet a nadále rozvíjet spolupráci mezi oběma stranami hlavně v oblasti strojírenství. Když Federální Čalfova vláda se rozhodla ukončit mezivládní dohodu o pracovnicích s Vietnamem, poskytla finanční prostředky, aby Vietnamci mohli letět domů. Ve studii pro MV ČR jsem psal, že vzhledem k ekonomické situaci ve VSR v té době, skoro 15 roků po sjednocení země, většina z nich buď uteče do NSR, nebo se budou snažit tu zůstat nebo se sem vrátit a také jako odškodné se rozhodla tato vláda převést Vietnamu dosti velké finanční prostředky v USD. Když jsem se o tom dozvěděl, jako vědecký pracovník EÚ jsem napsal přímo panovi ministrovi práce a sociálních věcí Petrovi Millerovi dopis, ve kterém jsem mu sdělil, že jak pro Vietnam, tak pro Československo bude dlouhodobě prospěšnější místo převodu peněz postavit ve Vietnamu velký pivovar. Pan ministr asi informoval vietnamskou ambasádu o tomto záměru a dostal jsem jako občan VSR vynadáno, ale měl jsem k tomuto záměru plnou podporu od pana Ing. Jána Gonzora, tehdejšího federálního, mimořádného a zplnomocněného velvyslance Československa ve VSR. Nikoho dnes nezajímá, k čemu byly tyto peníze využity. V době, kdy pankáči s železnými řetězy vyhledávali Vietnamce, aby je zbili, s mými dalšími českými přáteli z EÚ jsme založili Společnost ČR-VSR s cílem udržet přátelství mezi prostými lidmi obou zemí. Byl jsem v té době velmi dojat, když jsem si přečetl v Lidových novinách článek spisovatele Bohumila Hrabala s názvem „Zakřiknuté krásky“ o mladých Vietnamkách, čekajících na návrat domů. Jsem také velmi rád, že jsem významně přispěl k deblokaci vietnamských dluhů vůči ČR a SR. Tím se vytvořily dobré předpoklady pro další obchodování a výměnu zboží i pro celkovou spolupráci a porozumění mezi našimi třemi zeměmi.

Jednou jsem přijel domů a byl jsem na návštěvě u obchodního rady ČR v Hočiminově Městě. Ukázal mi článek na první stránce v Hospodářských novinách, který jsem napsal a řekl mě, abych se raději co nejdříve vrátil zpět. Podal jsem hned po návratu žádost o českém státním občanství pro mě i celou rodinu. Příjmení NGUYEN má asi třetinu Vietnamců, proto jsem požádal MV o změnu mého příjmení a tím i příjmení mých dcer na TUNGOVÉ. MV ČR vyhovělo mé žádosti velmi brzo, ale vyřízení mé žádosti o zrušení vietnamského státního občanství trvalo hodně dlouho. Rozhodnutí o pozbytí mého vietnamského státního občanství schválené tehdejším vietnamským presidentem leželo pak v šuplíku na ambasádě ještě déle. Dva roky, možná déle, jezdil jsem do jiných států s českým pasem bez občanství. Nakonec ale musela ambasáda vydat rozhodnutí o ukončení mého vietnamského státního občanství a až dne 11. 8. 1993 MV udělilo mě a celé rodině české státní občanství. Vietnamců s dvojím občanstvím jsou už stovky, možná tisíce a nemusí mít žádné problémy s úřadem vietnamského presidenta i s ambasádou. Před odchodem do důchodu jsem pak neúspěšně podnikal. Poté jsem založil klub BAMBUS a spolu s Prom. fil. Ivem Vasiljevem, CSc., nejlepším vietnamistou a s finanční podporou ministerstva kultury jsme vydávali dvoujazyčný časopis BAMBUS pro děti a pomáhali jsme tím vietnamským dětem, které neuměly ještě česky postupně se zařadit do české společnosti. Dnes jsou mnozí z nich absolventy českých vysokých škol a našli zde uplatnění. Mé dcery také mají vysokoškolské vzdělání a jsou provdány za Čecha a Američana. Mám 4 vnoučata. Mají české a americké občanství. Škoda, že nemají vietnamské občanství. I ve věku 82 let jezdím pravidelně na sraz průmyslováků do Jičína a také na každoroční posezení se spolužáky z kroužku, který učil prof. Brabec. Jsou o deset let mladší než já. Občas také chodím na pivo s některými bývalými pracovníky EÚ ČSAV. Když přijedou kamarádi z Vietnamu, vždy s nimi zajedu do Chrastavy a Jičína na posezení s jejich bývalými spolužáky. Občas také navštěvuji bývalou moji vlast a vždy se sejdu se spolužáky z Domova vietnamských dětí, z průmyslovky i se spolu studujícími z Fakulty strojní ČVUT.

Doba se změnila. Myslíte si, že existují ještě možnosti spolupráce v oblasti výchovy inženýrů pro strojírenství mezi našimi zeměmi?

Skoro všichni vietnamští rodiče, včetně rodiče absolventů Fakulty strojící ČVUT posílali a posílají jejich děti na vysokou školu do Japonska, Jižní Koreje, Austrálie, do USA a západních zemí. Do ČR a dalších bývalých socialistických zemí Vietnam posílá studenty na vládní stipendia od přijímací strany. Po změně režimu, jestli se nepletu, ČR poskytla ročně jen 10 vládních stipendií pro Vietnam. Z těch 10 si asi strojní fakultu nikdo nevybral. V současné době ale studuje dost Vietnamců na vysokých školách v Praze a v jiných našich městech. Jsou to mladí Vietnamci a Vietnamky, kteří přijeli do ČR jako děti nebo se tu už narodily a skoro všichni mají dvojí státní občanství. Studují obory, ve kterých si mohou rychle vydělat a přitom studium není tak těžké jako na školách technického směru. Působí už na území ČR čeští advokáti vietnamské národnosti a díky vietnamské komunitě si vydělají dost slušně. Znám ale také vynikající české studenty vietnamské národnosti, kteří promovali na vysokých našich fakultách technického směru, ale po promoci hned odjeli do USA, Kanady či Německa buď pracovat, nebo pokračovat dále ve studiu když v těchto zemích získali stipendia od průmyslových firem. Mám dojem, že když jednou budou chtít se vrátit domů, tak si asi vyberou Vietnam. Východisko z této situace podle mě může být spolupráce mezi fakultami formou výměna studentů a vzájemná informace o plánech studia. Možná je třeba zvýšit počet studujících na základě mezivládní dohody, ale s předem stanovými závazky (obory studia, působení po promoci atd.). Dále je třeba vytvořit pro absolventy podmínky pro uplatnění po promoci, např. pracovat ve společných strojírenských závodech ve Vietnamu. Československo vybudovalo ve Vietnamu nemocnici, kulturní středisko a jiné subjekty humanitárního charakteru, ale kromě dodání strojů a zařízení, pokud vím, postavilo jen malý závod na výrobu zámků. Snad Škodovka se prosadí ve Vietnamu, ale je třeba vzít v úvahu, že není jednoduché se prosadit na tomto trhu a to hlavně kvůli konkurenci levných ale už i kvalitních výrobků z Číny. Myslím si, že Češi se postupně chovají k početní vietnamské komunitě velmi tolerantně, s porozuměním a bez projevu závisti či rasismu a ti, kteří se vrátili po studii nebo po pracovních poměrech v českých závodech si nadále zachovají upřímnou sympatii k naší zemi a lidu. Proto proč nevyškolíme a nevyužíváme dělníky pracující nyní ve Škodovce, aby se staly vedoucími pracovníky v montáži a postupně k výrobě škodovek ve Vietnamu. Nebo proč nevyužívat inženýry, kteří vystudovali Fakultu strojní a podle vietnamského zákona museli brzo do důchodu, jako poradce nebo vedoucí v oblasti výroby či prodeje atd. Vhodní odborníci ještě ve Vietnamu jsou. Uvedu zde kromě zmíněného Ing. TRAM Xuan Dam, ještě Doc. Ing. DANG Thanh Phu, CSc. – studoval obor automatizace, Doc. Ing. DUONG Quoc Thinh, CSc., který studoval obor spalovací motory, dále Ing. NGUYEN Muoi a další a mnohem mladší. Všichni jsou absolventi naší Fakulty strojní ČVUT a pořád ovládají dobře český jazyk.